Sněhová letní bouře
9. ročník, ZŠ Jestřebí
Seděla jsem u počítače jako osel a vybírala jsem si, jaké další dobrodružství zažiju. Bylo to velmi složité. Všude nabízeli sluncem osvícené dovolené, ale to nebylo nic pro mě. Byla jsem dobrodružka, chtěla jsem prožít nějaké „vzrůšo“ a ne se válet na zlatých plážích v Bulharsku. Netrvalo dlouho a už jsem seděla v autobusu, který mířil do Slovinska.
Začala jsem s výšlapem. Můj cíl byla nejvyšší hora Slovinska – Triglav, v srdci Julských Alp. Ze začátku to byl mírně stoupající terén, ale zanedlouho jsem musela čelit strmým skalním schodům. Celkem těžký začátek, řekla jsem si v duchu.
Po zdolání šílené první části cesty jsem přede mnou uviděla úžasnou scenerii. Azurová voda, kterou hnal divoký horský proud. Smrkový les doplněný růžově kvetoucím křovím. Pomalu jsem šla, a tak jsem si očima vychutnávala okolní krásu, až jsem zakopla o kořen. Hned jsem se kupodivu zmátořila a koukla se, jestli tenhle trapas nikdo viděl. Naštěstí jsem byla sama.
Po cestě jsem časem potkala malou, ubytovnu s krásným jménem „Hvězda“. Z jídelní tabule jsem si vybrala jednoduché jídlo – mašle s mákem, které mi v dětství připravovala babička. Venku už byla tma a zima. Ohřála jsem se u kamenného krbu, který jsem našla vedle restaurace. V jednom z pokojů jsem rovnou přespala.
Už jsem měla za sebou nejtěžší část treku. Byla to makačka a místy i pěkný adrenalin. Na vrcholu to ale nebylo, jak jsem si představovala. I když byla půlka léta, tak se všude rozprostírala mlha a nebylo vidět ani na krok. Koukám, jak přede mnou z mračen dokonce padá malá sněhová vločka. Najednou je jich čím dál víc. Rychle se přidává i silný vítr. Poletují zmrzlé vločky, které mi bodají do tváře a na vlasech mi vytváří sněhovou peřinu. Počasí se stále zhoršuje. Začínají mi mrznout ruce i nohy. Naštěstí v dálce vidím útulnu. Rychle k ní mířím. Bum! Zabouchla jsem těžké kovové dveře od boudy, která slouží pro nouzové situace. Je tu tma jak v kopce. Vyčerpáním usínám.
Druhý den ráno je obloha jako vymetená. Je nádherně. Mraky byly pryč, a jsou vidět krásné vrcholky hor. Kochala jsem se výhledem na alpské štíty. Po čase bylo nutné sejít do údolí.
V městečku jsem si našla hotel a na pokoji si pak v klidu promítala v hlavě, co vše jsem prožila. Bylo to nakonec super! Už plánuji další výšlap do hor, ale tentokrát budu více sledovat počasí.