O tabuli
8. ročník ZŠ, ZUŠ Nový Bor
Byla jednou jedna tabule. Život ji moc nebavil, hlavně proto, že měla pocit, že si jí děti příliš neváží. Byla celá podrápaná od křídy. Přála si, aby se to změnilo. Jednou, když byly jarní prázdniny, rozhodla se, že ze školy uteče. Pomalu se odšroubovala ode zdi. Rozevřela to křídlo, které bylo blíž k oknu, okno otevřela, pak se musela trochu skrčit, aby prolezla ven. Konečně byla venku. Vtom jí na rám dopadla sněhová vločka a ta ji hodně zastudila. Vždycky byla v teple třídy.
„Ale co!“ pomyslela si. A vyrazila vpřed. Tu došla k lesu. Nebyla to úplně hloupá tabule, protože děti na ni psaly různé věci. Jak tak přemýšlela, najednou zakopla o kořen, spadla a celá se odřela. Kdyby spadla jenom na cestu, ale ona spadla hned do trnitého křoví. A v tu chvíli ji napadlo, že by chtěla být člověk. Normální člověk, a ne žádná nemotorná tabule. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, objevil se před ní osel s krásnou mašlí kolem krku.
„Co to tu vyvádíš?“ Ptal se tabule trochu posměšně.
„Moc se mi nesměj, kdybys mi raději pomohl vstát!“
„Tak se chytni mojí mašle a já tě vytáhnu! Držíš se?“
„Jo!“
„Tak teď, tři, dva, jedna, hej rup!“ A tabule se konečně vyhrabala z křoví ven na cestu.
„Ty, oslíku, můžu se tě na něco zeptat?“ zeptala se ho.
„Tak za prvé, jmenuji se Benjamín, a za druhé, můžeš,“ odpověděl jí Benjamín.
„Aha, aha. Takže jak udělám, aby se ze mě stal člověk?“ Zeptala se narovinu tabule. Osel na ni zíral, jak osel.
„No to… to by ti mohl pomoci čaroděj Lektvarfrk. On je na to specialista. Rád tě k němu sám zavedu,“ vypadlo z Benjamína. A tabule souhlasila. Tak šli do čarodějovy chalupy.
„Ty, tabule, a proč se vlastně chceš stát člověkem?“ Zeptal se Benjamín.
„Protože si nezasloužím být odrbaná tabule, na kterou každý škrábe křídou. Už to nechci!“ Zanaříkala.
Když došli k chalupě, osel zabušil na vrata. „Héééj! Lektvarfrku!“ Zařval osel.
„Kdo to je?“ ozvalo se zpoza dveří.
„To jsem já, Benjamín!“ Dveře se otevřely a stál v nich starý pán s fousy až po kolena a s dlouhými bílými vlasy. Měl na sobě fialový plášť.
„Co tu chceš, osle?“ zahartusil.
„Já ti tu vedu klientku. Je to tabule,“ řekl osel a ukázal na tabuli, která se už hrnula dovnitř. Uvnitř byl teplý krb a tabule si vzpomněla na teplo své třídy. Na podlaze byla křídou nakreslena hvězda.
„Čeho žádáte?“ zeptal se nevrle Lektvarfrk.
„Chci být člověkem,“ řekla rázně tabule.
„Aha,“ trochu se zarazil čaroděj a po chvíli dodal, „Tak se na to podíváme.“ Došel si pro něco do vedlejší místnosti, pak postavil tabuli doprostřed hvězdy, něco zamumlal a chrstl na ni lahvičku s lektvarem. Tabuli obklopil proud barev. Když vše utichlo, tabule se kolem sebe rozhlížela celá zmatená. Měla na sobě šaty a dlouhé vlasy jí padaly na záda. Byla hodně široká. Osel Benjamín na ni otočil zrcadlo.
Nejdřív na sebe nevěřícně hleděla, a pak zanaříkala: „Co jsem to já hloupá provedla! Na co teď budou děti ve škole psát?!“
Osel k ní přišel. „Ty už nechceš být člověkem?“
Tabule zavrtěla hlavou. „Já si to neuvědomila. Já měla svou práci ráda! Nevím, co to do mě vjelo. Prosím, Lektvarfrku, udělej ze mě zase tabuli! Prosím!“ prosila tabule proměněná v člověka.
Lektvarfrk zavrčel. „Nemám rád takové rozmary, ale dobrá! Je pravda, že jako tabule jsi byla hezčí a hlavně užitečnější!“
Opakovalo se to samé jako před tím. Když se tabule probrala, byla zase tabule. „Díky!“ řekla Lektvarfrkovi. Rozloučili se a tabule se vydala zpátky do školy. Osel zůstal s Lektvarfrkem, že mu bude pomáhat. Jaký čaroděj má taky mluvícího osla, že?
A tabule? Ta už si nestěžovala, když na ni děti čmáraly křídou. Ale byla ráda že je zase to, co je – obyčejná tabule.