Ztracený chlapec
5. ročník, ZŠ U Lesa, Nový Bor
Před Štědrým dnem se chlapec jménem Jakub nemohl dočkat až dostane dárky pod stromeček. Zašel k tatínkovi, který byl u krbu, zda by mu řekl nějakou pohádku.
Tatínek mu tedy začal vyprávět. „Před mnoha lety, když jsem byl ještě malý jako ty, jsem šel do školy a učili jsme se kořen slova. Byl jsem vyvolaný před tabuli a měl jsem říct kořen slova rozzářil. Rozdělil jsem to na předponu roz-, kořen zář a příponu -il. Měl jsem to dobře. Když jsem potom šel domů velkým lesem a plný radosti jsem myslel na tu jedničku, odbočil jsem omylem z cesty a ztratil se. Bloudil jsem hodiny a hodiny a nenarazil ani na kraj města ani blízké vesnice. Naštěstí jsem potkal dva stejně staré kluky jako jsem byl já. Zeptal jsem se, jak se jmenují, jestli vědí, kde jsme. První, ten vysoký se světlými vlasy a pihatým nosem, se jmenoval Honza. Ten druhý, nižší z nich s černými ježatými vlasy a pusou velkou od ucha k uchu, se jmenoval Jonáš. Vypadali, že už tu jsou dlouho. Měli špínu ve vlasech, potrhané oblečení s fleky od hlíny a smůly ze stromů, jak po nich rádi lezou. Podrážky bot měly sešlapané a Jonášovi se na pravé noze klubal z bot palec. Honza v rukách svíral jako podklad huňatou, ale hodně krátkou deku plnou hvězd. Vzali mě do svého útočiště, které si udělali v hustém a velikém křoví. Jejich vlastní pevnost uprostřed lesa. Nabídli mi, abych se k nim připojil. Smrákalo se, a proto jsem s radostí přijal.“
O 5 let později, za ten dlouhý čas v lese, se k nám přidal i osel, náš nový kamarád a pomocník. Jednoho dne se objevil u naší pevnosti v křoví a začal nám z ní ojídat lístky. Honza vyběhl a snažil se oslíka odehnat. Ten se ale nedal. Když jsem ho spatřil, věděl, že budeme kamarádi a podal mu zelenou větev stromu. Osel byl šedý, měl červenou mašli a hned snědl celou větev, kterou jsem mu nabídl. Měl na hlavě hodně flíčků, a tak jsme ho pojmenovali Flíček. Postavili jsme mu ohradu ze suchých větví a my sami jsme si postavili dům na stromě, na velkém košatém dubu.
Aby měl Flíček co jíst, chodíme mu pro seno do blízkého krmelce. Flíček nám pomáhá brát klacíky, kterými topíme a rozšiřujeme si s nimi dům na stromě. Ke krmelci chodil pravidelně myslivec, po kterém jsme z legrace házeli žaludy. Myslivec mával do korun stromů a hulákal: „Vy veverky, já vám tady chráním les a vy tohle!“ Asi u toho byl hodně naštvaný, ale my, malé veverky jsme se za břicho popadaly. Tohle nás nikdy neomrzelo a těšili jsme se na další setkání s myslivcem.
Jednoho dne šel myslivec do lesa se svou dcerkou Eliškou, která mu měla pomoct se solí a kaštany, které dávali srnkám do krmelce. Eliška měla kaštanové vlasy spletené do dvou dlouhých culíků svázaných na konci mašlí. Podobnou mašlí, jakou měl na hlavě náš oslík Flíček. Když jsme s myslivce zasypali další várkou žaludů ze stromu, zanadával s rukama nad hlavou a chystal se odejít od krmelce dál po cestě do lesa. Eliška však ne. Její velké oči upřeně sledovaly koruny stromů a mezi lístky a větvičkami si něčeho všimla. Ukázala do vzduchu směrem k tatínkovi řekla: „Tati, co to tam v koruně stromu je?“
Myslivec se zastavil, očima zamířil do koruny našeho dubu a všiml si něčeho, co do té doby neviděl. Viděl náš dům na stromě a našich šest očí, které ho sledovaly. Mávl na nás rukou a řekl nám, ať jdeme dolů. Báli jsme se, že když slezeme dolů, že nám myslivec vynadá. On nás ale vzal za ramena a řekl nám: „Vy kluci ušatí, celé město se o vás bálo.“ A tak nám nabídl, že nás z tmavého lesa vezme zpátky domů.
I když se nám všem v lese líbilo, stesk po rodičích byl silnější. Vzali jsme našeho oslíka Flíčka a šli jsme s ním a jeho dcerou Eliškou domů. Jonáš i Honza bydleli ve stejném městě. Slíbili jsme se, že budeme kamarádi až do konce života, ať už nás proud času zanese kamkoliv.“
Když mi tohle celé tatínek dovyprávěl, jen jsem na něj s vykulenýma očima zíral. Tatínek pak řekl mamince: „Dnes k nám přijdou na večeři Honza s Jonášem s přáním krásných Vánoc. Snad to stihnou dřív, než nám vločky zasypou cestu k domu.“ Jak to dořekl, podíval jsem se z okna a viděl sníh, který poletoval nad celým městem. Tatínek se ke mně naklonil a pošeptal mi do ucha: „O Flíčkovi ti budu vyprávět příště“.